DÁREŠEK PRO SU (MAJ LAF) KE STÁTNICÍM

Přijmi mé gratulace ke státnicím alespoň touto cestou ;)

vybrané obrázky z okolí Hradce

Už se to blííížíííí

no a já například ještě vůbec nemám šaty :(

Zvířetice
20. května 2006

zřícenina zevnitř

Vyrazili jsme zkontrolovat jestli někdo nezřítil zříceninu, vybrat alternativní místo pro obřad, provést rituál za zachování příznivého počasí a taky jsme trochu potrénovali to oddávání. Však to znáte - těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

zřícenina zvenčí

část realizační týmu

Nacvičování:

1) zmatení rolí, ovšem nic to nemění na tom, že nám to velmi sluší! :)

2) No takhle mě drž a pak to řekni. Coooo?

3) Jo ANO! Šmááánkote! Docela těžký na zapamatování.

4) Hele, ale co když Nelly uteče za srnkou? Hodí se mi vůbec to vodítko ke kroji, teda, k šatům?

5) Tak já to teda řeknu!

6) UUUUU zase jsem to spletla! Já se to snad nikdy nenaučím!


PS: nebylo autorizováno svatebčany
PPS: sledujte novinky!

LODĚNICE ZAHÁJILA SEZÓNU, JUUUPÍÍÍÍÍÍÍ

19. května 2007

Feheři (foto z webu Loděnice)

• Benátky nad Jizerou - tradičně úžasné
• Loděnice - tradičně úžasná
• Feher Fekete Kerek - tradičně úžasní
• SKA Prague Conspiraci - prostě boží

SKA Prague Conspiraci (foto z webu Loděnice)

Nevěříte? Přijeďte se podívat!
Klub LODĚNICE

Surfajfl survived!

11. a 12. května 2007

PEPIKOVI PRO RADOST


Surfajflowers v akci

Oficiální stránky závodu Okolo Hradce Survival 2007

výběr fotek ZDE

Já to prostě nechápu. Nikdy jsem nezávodila, nikdy mě to nelákalo a teď si během dvou víkendů vystřihnu dva závody! Prvním byl duatlon ve Španělsku a druhým OKOLO HRADCE SURVIVAL 2007. To se prostě pochopit nedá.

intermezzo – co je to survival?

přírodní víceboj dvojic skládající se z několika disciplín, trvající noc a den, na www závodu píšou, že je to závod extrémní, no, to mi zase tak nepřišlo...

Su mě přemlouvala dlouho. Hodně hodně hodně hodně dlouho. Uhrála to na city a svůj přirozený šarm J pfífera

těsně před startem nočního OB po Hradci

S ohledem na disciplíny a moje nadání na sporty to byl opravdu šílený nápad. Například horské kolo nevlastním a ani na něm nejezdím (nu berme duatlon ve Španělsku jako trénink), inliny nevlastním a jela jsem na nich poprvé ve středu před závody, orientační běh neznám, uznávám jen orientační chůzi, hod oštěpem na cíl? cross běh? plavání? lezení po stromech?

Čím víc neznámých disciplín, tím větší legrace. Prostě to budeme řešit nějak operativně. J (to byla mimochodem i reakce Su na to, že s sebou nemáme žádné cyklo nářadí)

A tak mi Pepa sehnal kolo, Radka půjčila brusle a asi tak sto lidí dodalo odvahy. Malým rozptýlením před závody bylo nepříjemné „nachlazení“ a to nejen moje, ale i Su. Rozhodly jsme se to shrnout konstatováním, že jsme nejžhavějším párem soutěže. A taky že jo! J Vlastně – ta teplotka a kašílek to byly jen nervičky…

po doběhnutí, před vyjetím

Začněmež registrací. To byla nejhorší disciplína! Hodinu trčet ve frontě a znovu opakovat ty samé údaje, které již jednou obdrželi mailem to bylo celkem dost. Trochu se mi přitížilo a zvažovala jsem jestli třeba zkusím omdlít, aby to bylo trochu dobrodrůžo. Tělíčka jsme se Su rozhýbaly při lezeckém prologu a opět zklidnily při výkladu trati a pravidel.

Následoval noční orientační běh. Protože jsme měly startovní číslo 45, startovaly jsme před desátou večerní. Hned po nás vyrazili Pepa s Dančou. Sešli jsme se u Páji na Bílé věži a pak (k velkému smutku pana Horáčka) ještě na první kontrole v Šimkových sadech. Tušit, že mu tím způsobím takovou újmu, tak se raději stavím na pivko někde po cestě.

Tak jsme si tam všichni hopsali po sadech, lezli pod most a na stromy a pak jsme vyhopsali ze sadů vstříc cíli a orienťáku na kole.

Cestou z města již potkáváme vracející se závodníky, kterým, kupodivu, tak trochu závidíme. Mimo jiné proletěl i Dejvy s Vénou, ale vůbec nereagovali na moje vtipné průpovídky – že by závodili???

závodník Dejvy

Nalezení první kontroly nám způsobilo nemalé problémy. Su tam sice chodí běhat, ale v noci to je prostě takový jiný. Kórt když máme neuvěřitelnou schopnost přizpůsobovat okolní krajinu té, co máme na mapě. Ach ta fantazie!

Po nalezení první kontroly už to bylo mnohem snazší. Jezdíme si po lese, sem tam tápeme, seznamujeme se s Pipinkou s pinďourem a jsme fascinovány krásou noční přírody.

Do pelechů na Palachárnách se dostáváme kolem druhé hodiny ranní. Chvilku zvažuji, zda si dát na noc paralen nebo čaj se slivovicí, ale je to zbytečné Su už mi čaj stejně uvařila J

Su, maj laf

Překvapivé, ale spalo se mi strašně blbě.

A máme tu ráno! Jasně že je mi pořád blbě. Ale teď už to jsou opravdu spíš nervičky. Na Flošně už to vře, protože to tam je samý závodník. Tím se ale nenecháme rozhodit a upevňujeme si naše skvostné květiny na viditelná místa.

Začínáme 4km během. Su se snaží přimět mě k odpovídajícímu tempu, ale já se prostě nedám. Tak si běžím pohodlným výklusem a přemýšlím o hloupostech. Logicky na všech disciplínách v areálu flošny (boulder a lezení na stromech) je narváno, tak bereme kola a jedeme na inliny. Chudáček Su se strašně trápila, protože měla špatná kolečka. Necháváme se skrápět prvními kapkami deště a měníme plán. Původně plánovaný orientační běh vzhledem k vyčerpanosti mé nejdražší Laf z boje s e-e bruslemi odkládáme a vyrážíme opačným směrem po indiciích směr plavání.

takhle se taky plave

Plavání je ve velmi krásném prostoru, ale rozhoduji se neriskovat úplně všechno a zachovat zbytky zdraví. Vnitřní hlodání jak jsem to té mé milované všechno překazila svou neochotou koupat se s teplotkou odbourává Su svým úsměvem a jasnými argumenty. A prší a prší.

Jedeme na lodičky. Tam je krásně. Zase se potkáváme s Pipinkou a pinďourkem a taky s Jankou Peterkou a Jůlií. Cestou necestou dokonce pro jistotu projíždíme branky a filozofujeme nad krásami života.

Janka v akci

Nedobrovolné smočení zadků následovalo až při brodění k oštěpu. Voděnka byla studená a proud silný. Alespoň tak mohlo vzniknout několik poutavých fotografií. První hod oštěpem pro mě byl tragický. Tak jsem se přítomného pána zeptala, jestli náhodou nemá nějaká skripta, nebo kurz nebo alespoň pár metodických rad. I přes moudré rady jsem netrefila vůbec nic a tak mi Su půjčila půlku svých nastřílených minut, abych se necítila tak neschopně.

Sluníčko? Nuda!

Vyrážíme vstříc ukrutnému lijáku. Tak se nám v tom dešti líbí, že pro jistotu jedeme úplně blbě. No, nevadí, ale hezky jsme si popovídaly. J Cestou lesem, mokrým lesem, nejen, že ztrácíme mapu, ale postupně se učím jezdit na horském kole. To vám je ale dobrodružství. To vám je ale o ústa. Proti nám se řídí spousta závodníků s podivně soustředěnými výrazy. Jenom Danielce to pořád sluší J

Pipinky s pinďourkem dělají hovadiny

Na střelbě si leháme do kaluže a překonáváme své nejodvážnější představy. Nastřílely jsme neuvěřitelných 42 minut a tak pro jistotu uchlácholené výsledkem vyjíždíme na blbou stranu.

Janka vraždí mamuta

Času už máme dost málo, vody ještě méně, jediné čeho je dostatek jsou kilometry a disciplíny před námi. Dokonce už i ta teplota ustupuje. Před dosažením kýženého orientačního běhu se ještě jednou nepříjemně ztrácíme. Se stydim.

to vám tak hrozně hřálo!!

Na orienťáku, o kterém se již druhým dnem vykládá, jak je strašně těžký, nás přivítala Pája slovy: „Já už vás tam asi ani nepustím“ pak si Léňa postěžovala, že zmokla a nějaký mladík se rozesmutněl, protože mu zmizel parťák. Nakonec jsme na trať vyrazily! Vybrala jsem si 3 kontroly a šla jsem na procházku. Su vyrazila za svými kontrolami opačným směrem. Ve smluvený čas jsem byla na místě sama a začala se bát o maj laf Su. Naštěstí se z houštin vynořila celkem brzy. Podělila jsem se s ní o své nalezené kontroly a vyrazily jsme do cíle.

To soustředění mi bylo úplně k ničemu

Bohužel už jsme nestihly ani eskymáka (to Su! já rozhodně ne!) ani boulder, ani lezení po stromech. Ale příště už to vyjde!

Jsme v cíli. Žijóvá! Uvěříme Šinkymu, že vyhlášení bude za hodinu a rozhodneme se počkat a neodjíždět směr Palachova kolej (tudíž směr sprcha). Opět jsme prohloupily.

Venoušek z bažin

Přišlo vyhlášení, zmatky s pořadím a nezapočítanými disciplínami závodníků na prvních místech, sprška, pivko, buřtík a pomalu přicházela i únava. Pepa nás ještě obdaroval krásnými květinami (což je pro Surfaflowers velmi příhodné). Su, jakožto nezmar, pokračovala v pařbě a já, jakožto chcípáček, jsem se odebrala na lože. Že bych se konečně vyspala?

Medvídek je velmi skladný!

A jaké že to tedy bylo? No úžasné! Prostě nádhera. Krásný celodenní program plný zajímavých sportovních disciplín, s dostatkem osvěžování v podobě letního deštíku. I to horské kolo se přežít dalo. A bruslení bylo nakonec snad tím nejsnazším! Prostě kein Stress a jedeme dál! Se Su forever! Maj laf, tisícerý dík!

Vřele doporučuji!

Štiky a draci

Geniální komiksová reportáž (bezostyšně ukradeno z webu Štik a draků)

Aleš zkolaudován!

Svítkov, 9. května 2007

Kája v celé své kráse

To je hezké jak se ti kamarádi žení, vdávají, mají narozeniny, rodí se jim děti a kupují byty. Vždy je to super příležitost pozvat pár známých, aby to jaksi oslavili s nimi. A taky je to příležitost k obdarování oslavenců kreativními dary.

Když náš Aleš uspořádal kolaudačku, znamenalo to pro mě dvě věci:

1) přežít první vyjížďku na inlinech

2) pořídit dostatečně vtipný dar

vymýšlení různých způsobů využití čepiček

Zvláštní, ale obojí se povedlo! V rámci přípravy na survival jsem si půjčila brusle a musela jsem se na nich do týdne naučit jezdit. Kupodivu to šlo. I když si chudák Pepa musel vyslechnout spoustu trapných připomínek a musel na mě ukrutně dlouhou dobu čekat než jsem si na sebe navlíkla všechny možné chrániče a ortézu, jelo to parádně. Ještě že mi pan veslař Petr pomohl z těch schodů – to mi pořád nějak nejde. Tak jsme se projeli až ke Kuňce a zpět.

Na kolaudačku jsem samozřejmě přijela dost pozdě a úplně poslední. To však umožnilo vyniknout vtipnosti mých darů. S největším úspěchem se setkalo přinesení „party čepiček“, které prý Aleš využívá dodnes. O tom jak využívá můj další vtipný dar – růžového mořského koníka do vany – můžeme jen polemizovat.

Tak ať se Vám tam hezky bydlí :)

chááá cháááááá Stáňa závodila!??

Pardubice - Praha - Madrid - Cordoba - Granada - Madrid - Praha - Pardubice
4. - 7. května 20o7

Bylo nebylo, Markéta de Espanha jednou napsala e-mail. Nutno podotknouti, že pro samé závodění, stavění baráčku, Rafíka a kdo ví co ještě nám už moc nepíše. Čili e-mail sám o sobě byl i tak dost významnou událostí! :)

Propozice závodu

V mailu bylo avízo sportuchtivým ženám, kteréžto jsou tímto zvány do Španělska na závody (duatlon, 10 km běh, 20 km bike) a kterým budou proplaceny veškeré náklady. Proč? No holt kucí vopálení chtějí mít mezinárodní závody. Poslušně jsem e-mail přeposlala dívkám s odpovídající fyzickou kondicí a dále se o akci nestarala. No a tu mi přišla sms od Danielky, s tím, že jedeme. Maratón Danči přemlouvání a mého vysvětlování, že JÁ prostě závodník nejsem, že nemůžu jet závodit, že to bude ostuda atd. zakončilo památné „Stáňo! Pojedeme na dovolenou! Uvidíme Markétu!“ No a tak jsem byla ukecána. Ale fakt to dalo hodně práce! Ještě mě pak musela přesvědčovat Markéta, že můj výkon nijak neovlivní její úspěšnou kariéru závodnice. Ani nevím, jak se to těm dívkám povedlo, ale prostě je to tak.

Toto jest Market, která poslala onen slavný zvací mail

Trénink

Vše se vymyslelo cca měsíc a půl před závodem, tak jsem plná ambicí chtěla něco natrénovat. Pevně věřím, že teď už se všichni čitatelé válí smíchy po zemi…

Taky je velmi zajímavé, že nevlastním horské kolo a opravdu na něm tudíž neumím moc jezdit.

Pouliční lampa v Granadě

Jak nakonec probíhala příprava? No hádejte! Nejdřív mi slíbil moudré rady Mr. Kreuz a potom slovy „Každý problém má své řešení“ i náš závodník Tomáš. Závěr? Dál jsem si chodila běhat podle svého, horské kolo jsem si na jeden den půjčila od Najmanky a na závody jsem si ho nechala zajistit ve Španělsku. Prostě dokonalý tréninkový plán.

S blížícím se datem odletu se logicky stupňovala i moje nervozita, pocity méněcennosti, šílenosti a pudy sebezáchovy ustící ve zbožné přání – jak zařídit, aby už to bylo za mnou!

V letadle

Tož odlétáme. V letadle jsem zjistila, že poprvé neletím sama, což vedlo k nevypnutí mobilního telefonu a panické hrůze ze zapříčinění neskutečného leteckého neštěstí… No co byste od osmnáctky chtěli…

Danielka a Markétka

V Madridu

Všichni cestovatelé s oblibou popisují, jak je krásné dostat se do blízkého kontaktu s místním obyvatelstvem. Nevím kolik z nich cestuje metrem v Madridu. Tak blízký kontakt jsem už dlouho nezažila a nic příjemného to nebylo. Děsivé okamžiky!

Fascinovalo nás zejména současné otevírání dveří z obou stran soupravy metra. Upřímně nás děsilo, že budeme davem presujícím se dovnitř z jedné strany vytlačeni ven na straně druhé. Někdy se mi po těch Pardubicích i stýská! J

Na cestě

Napodruhé jsme trefily i správný autobus do Cordoby a čekalo nás už jen pět hodin kodrcání napříč Španělskem. Pohoda jazz. V Cordobě na nás čekal zbytek českého týmu – Klárka a Dana. V době psychických příprav jsem se uklidňovala, že z Čech přeci jen jedou ještě další dvě dívky, které podle výsledků v závodech XTERRA rozhodně nejedou na první předháňky a tak bude čest České republiky zachráněna jejich výkony. Uff. Opravdu byla! J

Danielka, ona je prostě pořád krásná! Před závodama, během závodů, po závodech, prostě furt

Po cestě

Holky už si stihly projet trať a zjistily, kdo se závodů účastní. Úžasné. Jejich barvité vyprávění toho, co mě čeká vedlo ke snížení mé společenskosti hluboko pod bod NULA. Daniela ze mě byla nešťastná a vůbec nechápala proč najednou nemluvím a nemám své klasické blbé připomínky úplně ke všemu.

Nedokázala jsem ji přesvědčit, že mám na takovýto stav nárok. Proč? Proto: závodů se účastnili velmi zdatní jezdci a zejména jezdkyně – jakože tak trochu místní špička, vůbec to nebyl nějaký sranda závod, trať je trošku podemletá kvůli intenzivnímu lijáku, neumím jezdit na horském kole, běhám tempem pohodlného výklusu (měřeno panem závodníkem Pepikem) nejsem závodník, nejsem závodník, nejsem závodník, prostě se bojím, nejsem závodník. No zkuste být vtipní!

Kdo by se jich nebál!

Tak jsme povečeřely krvavý maso – naprosto nezáměrně a oddaly se mizernému spánku. Ráno mi samozřejmě bylo blbě taky. Hledala jsem svou ztracenou pohodu. Marně. Vtipnost prostě došla, dobrá nálada byla ta tam. Danča byla nešťastná. Ze mě, ne ze závodů! Cestou na „závodiště“ depresivní atmosféru dokresloval déšť. Pak jsme také začaly přemýšlet o tom, jestli pak už máme někde připravená kola…

Markéta, Marco a Klárka

Na místě samozřejmě kola nebyla. Markéta taky ne. Protože kdosi zaspal, dorazili asi tak ¾ hodiny před startem. No žůžo. Zatím jsme se s Dančou prošly, zjistily jsme kde si asi rozbijeme tlamičku atp. Kola dorazila! Markét dorazila! No paráda.

Teď už ani na nervozitu čas nebyl. Například na kolech nebyly pedály. To, že kolo bylo asi tak na dvoumetrového chlapa a rozpětí řidítek bylo cca 3x takové než mám na svém nejmilejším šípákovi, to je detail. Ale pedály to holt je potřeba…

Předávání poháru

A tak jsem se seznámila s Marcem, který kola smontoval, pedály vyčaroval, pedály povoloval, pedály povoloval, kouzlo udělal a ještě stihnul závodit. Pak nás prý i chtěl sbalit, ale to prý zkouší úplně na všechny.

Do startu zbývalo snad 20 minut. Ještě detail v podobě registrace a nalezení místa pro obří bike v depu. No a pak se mi chtělo čůrat. Markéta mě poslala do potůčku, což vedlo k tomu, že jsem závodila v mokrých botičkách a start jsem málem nestihla. Ano, na start jsem dobíhala mnohem rychleji než jsem běžela po celou dobu závodu!

V klidu jsem se zařadila na konec startovního pole a po celou dobu závodu jsem tam zůstala. Pěkné místo – alespoň máte přehled co se děje.

První kus výsledkové listiny

Má vůbec cenu popisovat průběh závodu? Prostě jsem si dvě hodinky běhala a jezdila na kole. Možná by za detailní rozbor stál můj elegantní (jak jinak) držkopád na kole. Co byste taky čekali od takového začátečníka jako jsem já! Musím však uznat, že Daniely verze příběhu je mnohem zajímavější než skutečnost. Prý jsem totiž spadla protože jsem se koukala po klukách. Blbost! Já?! Já a koukat po kucích vopálených španělských???

Druhý kus výsledkové listiny (kde asi tak bude Stáňa???)

Projetí cíle se prostě stalo. Nebyla jsem unavená a klidně bych ještě někam jela. Tímto momentem se opět potvrzuje, že prostě závodník nejsem. Bylo to kouzelné sportovní dopoledne. Pokud jsem to ještě někomu zapomněla říct – nebyla jsem poslední!!! V předposledním kole jsem předjela jednoho pána!

Kamarád Antonio. Chtěl abych se přestěhovala do Španělska závodila za jeho klub. Chááácháá

V cíli jsem já hlupák nešla bumbat coca-colu a papat sušenky. Nezkušeně jsem zamířila rovnou ke zdravotníkům. Nemohli mi z ruky vydloubat šutříky a já měla hlad a žízeň a už mě nebavila tam jen tak stát – fakt bych si i sedla. Danča mě nejen občerstvovala, ale i uklidňovala slovy: „To je v pohodě, to jsou studenti druhého ročníku medicíny, ti bývají pečliví.“ No zvládli to. Stačila pinzeta a trochu zručnosti.

Závodníci, organizátoři, pár piv ...

Sprcha byla supr, vyhlašování výsledků ještě lepší. Po zmatcích s kategoriemi (naše dvě další holky organizátoři zařadili mezi chlapy!!!!) nakonec Markét, Klárka a Dana získaly zasloužený pohár vítěze družstev. Dana byla v kategorii druhá, takže i nějaké to ojro to vygenerovalo. No a Danielka byla desátá, takže vyhrála celých 15 ojro!! Parádní závody J

Noční Cordoba - to můžu!

Naplánovaly jsme další program a asi tak 23x jsme ho změnily. Nakonec jsme se na hotelu zabalily, pojedly a nechaly se odvézt zpět do Cordoby na pivko. Myslíte, že by nám jen tak prošlo jedno??? Z hospůdky jsme nejely do Granady, nýbrž k Antoniovi domů – trval na tom, že nás musí hostit a ukázat nám patia (v Cordobě zrovna probíhala fiesta de Patio). Už ani nevím v kolik hodin jsme do Granady vyrazili. Řídil kamarád Antonia, který jezdí sem tam do České republiky dělat technika na orientační běhy. Svět je vážně maličký.

Tento název ulice v překladu znamená "zabít krysy"

V Granadě již netrpělivě čekalo Rafátko, kteréžto nás pohostilo, napojilo, postýlky připravilo a dobrou noc popřálo. Teda spíš ráno. Do pelíšků jsme se odvážili v typicky španělskou třetí hodinou ranní.

Umělecké foto z patia

Jistěže ambiciózní plány na ranní vycházku byly změněny. Prostě jsme se konečně vyspaly. Posnídaly jsme tatarák a vyrazily na procházku. Jako typické ženské jsme nejvíce času strávily v obchůdcích. Však jsme si taky pořídily krásné věci!

V Cordobě, v patiu, v noci

Rafátko mezitím někde cyklistikovalo a kupovalo nám lístky do Madridu. Oběd byl však plánován společný. Oběd byl neskutečný! Úžasná hospůdka, skvělé jídlo, sangria s jahodami. Mňam! Překvapí vás, že jsem se strašně přežrala? V momentě kdy se končilo s předkrmy jsem už byla plná… ojojojoj.

Po příjezdu do Granady

Při cestě zpět pro batůžky nás testovala paní taxikářka. Drze nás vzala delší trasou. No a protože s ní mluvil Rafa a nikoli Markét, tak to paní i prošlo.

Tatarák k snídani

Na nádraží jsme šli opravdu velmi rychle. Naprosto neúměrně množství jídla, které jsme do sebe nacpali. Danča vyhrožovala, že z ní vyleze chobotnička, ale naštěstí zůstala na svém místě.

Stíny jedině v barvách modřiny!

Pěti a půl hodinová cesta do Madridu nás už nemohla rozházet. Zvládly jsme ještě vyměnit nepoužité zpáteční lístky z Cordoby a vyrazily jsme za Miquelem a Virginií. To je tak krásné mít tak fungující síť kamarádů, u kterých můžete bydlet, jíst a oni vás ještě mají rádi!

Procházka Granadou

Kolem půlnoci jsme s drahými kamarády z Bragancy ještě povečeřeli a společnými silami jsme našli kde je „naše“ banka, kam musíme jít směnit šeky od Josého.

Rafa jí zeleninu!!!

Kamarádíčky jsme obdarovaly pivem a apartními tričky a odebraly se na lože.

Moji drazí Miquel a Virginia

Poslední den zbývalo už jen málo – odjet L Vyrazily jsme hledat banku, což bylo trochu dobrodrůžo, ale přes jednu kontrolu v optice se nám to podařilo. Pak jsme hledaly drahého Emilia – kupodivu to bylo o poznání snadnější.

To je radosti na Starém bělidle!

Jak krásné setkávat se s nejdražšími erasmusáky i po tolika letech. Zjistila jsem, jaké jsou jeho smělé plány (např. pravděpodobně budu muset ostříhat své neskutečné blonďaté rastas!) a že se má dobře a že i Pablo se má parádně a že je všechno supr.

Emilio s Danielkou

Emilio byl kouzelný jako vždy, vyprovodil nás metrem, pořád nám chtěl kupovat lístky a pak se odvážil k něčemu naprosto neuvěřitelnému! Coby typický hubeňoučký Španěl se (i přes mé důrazné varování) rozhodl pomoci mi s batohem. Chudák. Já ho varovala. Nakonec byl velmi rád, že už odjíždíme a že mi může batoh vrátit. Zřejmě se druhý den nemohl pohnout… To víte, tolikery večerní šaty, to je nějaká váha!

MOMENTKA v metru (pozor, Emilio má můj batoh a pomalu hyne)

No a tak si tak sedíme na letišti a blaženě nechápeme, jak jsme toho dokázaly tolik stihnout za čtyři dny. Na tom světě je tak krásně ;)

Virgiiiniiaaaaa