Jak jsem se měla krásně na horách.

31. 12. 2008 – 2. 2. 2009, Špindl a okolí

fotografky: Léňa a Tučáně

Jsem taková rozepsaná ze psaní článků a kapitol do knížky, a taková rozverná z poslouchání U2 a nového Budaře a taková veselá z dopisů od Kači, že se po dlouuuuuuhé době vrátím ke svému blogu. Zjistila jsem, že jsou zde totiž asi 4 lidi, kteří stále věří, že něco napíšu, a tak blog navštěvují. To za to stojí!

Silvestr

Takže moji milí. Nemám ráda oslavy Silvestra, to většina z vás dobře ví. Na otázky: „Kde budeš na Silvestra?“ jsem odpovídala tak, jak jsem to odhadovala (s prominutím): „Budu někde nasraná!“ Hmm. Nestalo se.

Podlehla jsem vábení hor a příslibu netradičního zážitku v režii Křižáka. Plánem bylo strávit noc venku ve stanech. No nezní to neodolatelně?! Za ostatními jsme (Ity, Danča, já) do Špindlu přijeli docela pozdě. Od nás se ale ani nic jiného očekávat nedá. Hlouškovic speciálem jsme dovezli i TučiMartina a cepíny a další (ne)potřebné vybavení na noční náročný výstup a mrazivou noc.

telefonování panu Horáčkovi cestou vzhůru

V půjčovně už všechno vřelo. Vedoucí výpravy Mr. Mgr. Kříž rozdával sedáky a neurčité pokyny. Nějak jsem nevěřila, že mi zvládl sehnat karimatku a přislíbené místo ve stanu, tak jsem se raději pojistila karimatkou od pana Horáčka a místem ve stanu u Hloušků. Hned jsem byla klidnější.

navazování na lano

Na seřadišti jsme rozdali frkačky a čísla a mohlo se vyrazit. Cestou jsme se raději navázali na lana, protože trhliny na asfaltu jsou letos extrémně nebezpečné. Taková veselá, naoko dobrodužná výprava se zastávkami na vymotání se z lana, ochutnání právě okolo kolujícího nápoje nebo zvěčnění se na fotografii.

občerstvovací zastávka v terénu

A pak to nastal zlom!

Pak náčelník zavelel, zrušil navázání na 2 lana a všechny nás navázal na jedno. Takže 14. osob Rozestupy byly až intimní! A to i pro mě – Křižákova snaha letmo se mě dotýkat lyžemi přivázanými na batohu byla opravdu vzrušující, ale to bych předbíhala.

Měla jsem docela štěstí, byla jsem navázána hned za vůdce. Vůdce však záhy seskočil ze silnice – já – chtě nechtě okamžitě za tím. Zastavila nás moudrá Tuči a s připomínkou: „Tady ještě ne.“ jsme se vrátili zpět na pevnější povrch. Za chvilku jsme však již opravdu šli podél zmrzlého vodního toku, takovým o trošku více dobrodružnějším terénem než byl zasněžený asfalt. Detaily si nechte vyprávět raději osobně a atmosféru skupiny můžete nasát z přiložených fotografií (pokud se na nich zrovna jen nenasává).

Po několika mimoúrovňových kříženích, slalomu mezi stromky a Křižákovými lyžemi, skluzech, poskocích, výstupech a pádech jsme se dostali zpět na cestu. Navázání bylo zrušeno, atmosféra uvolněna. Bylo tam nádherně. Konečně ticho, město daleko a svoboda pohybu bez hrozby zahučení do potoka. Nádherná noční obloha, příjemně teploučko, milá společnost. No byly to krásné okamžiky.

Již zde jsem si říkala, proč ta slečna přede mnou má jen „kabelčičku“ a ten mladík za mnou jde v džínách. Ale proti gustu… No a kabelka – to jsem si zdůvodnila jednoduše – všechno přece nese její milý! Když jsi blbá, Stanislavo, tahej si to všechno sama.

Přiblížili jsme se k velké chatě, kde jsme se bavili nahlížením dovnitř na veselící se růžové a červené občany, kteří skotačí cca do rytmu parádní diskotéky. Po této show jsem vyrážela vstříc přírodě o poznání radostněji.

Naproti další chatě se moji milí společníci rozhodli rozbít tábor. Co? Naproti chatě? Proč? Proč nepůjdeme trošku více „do divočiny“, když už máme spát venku? Proč bychom stavěli stany hned u cesty? Inu popošli jsme. Mezi stromky jsme vybrali dostatek prostoru a začali jsme hloubit základy pro stany. To vám ale byla legrace. Nicméně užívala jsem si jedné z posledních možností aktivního pohybu (čti tepla) a zvesela jsem plnila Ityho příkazy na technické parametry našeho pozemku a zohledňovala jsem Dančiny připomínky na umístění stromečků na terasu, prostoru pro jezírko atp.

budování základů

Vedle nás hloubil základy Venoušek. Sem tam mu někdo pomohl, ale většina ostatních postávala okolo až překvapivě neaktivně. Moc jsem tomu nerozuměla, ale myslela jsem, že si prostě stany postaví později. Po chvíli už jsme rozverně hrabošili jen ve čtyřech. Bystrý Venoušek přišel k našemu pozemku a konstatoval: „Hele, vy jste asi jediní, kdo ještě neví, že se venku nespí.“ Naše bezprostřední pocity utlumila právě přicházející půlnoc.

evakuace před rozbalením Ityho stanu (měl se automaticky složit za 3 vteřiny!)

Po bouchnutí šampaňského prohlásil vůdce, sám sebou označení za číslo „0“, památnou větu: “No a kdyby někdo nechtěl spát venku, tak můžete spát tady v chatě.“ To je teda joke :)

pokus o otevření Kudličkova neotevřitelného šampaňského

Tak jsme vyrazili utěsnit naše stany před hrozícím lavinovým nebezpečím, pobalit hůlky a batohy a dali jsme se směrem ku hlučné chatě. Zase jsme mimo. Opět jsme v chatě byli jediní z naší skupiny. To už jsme fakt nechápali co se to děje. Po několika vtípcích a přemýšlení co jsme komu udělali se objevil náš novoroční anděl Venoušek a oznámil nám sladké tajemství – vydali jsme se na blbou chatu… No stane se.

část divadelního představení s ponožkou

Ve správné chatě již probíhala velká žranice, velká zábava a velké vedro. Vybrala jsem si luxusní jeskynní místo na dolní posteli palandy a převážnou část večera jsem strávila čtením básniček rozvášněných teenagerů vyrytých do prken co znamenají svět. Chvilku mi dělal společnost Lukáš, chvilku Danča, ale nejvíce samozřejmě PRASÁTKO.

Během večera proběhlo ještě divadelní představení s ponožkou, krádež prasátka a pokus o tanec na suprčupr diskotéce s lákavou společností. Pak už hajííí. Hlouškovi navíc ani nevyfasovali postýlku, tak měli štěstí, že s sebou nesli karimatky a spacáky.

Doporučuji mou verzi příběhu porovnat s ostatními :) Takže dodatečně moji milí, přeji povedený nový rok!