chááá cháááááá Stáňa závodila!??

Pardubice - Praha - Madrid - Cordoba - Granada - Madrid - Praha - Pardubice
4. - 7. května 20o7

Bylo nebylo, Markéta de Espanha jednou napsala e-mail. Nutno podotknouti, že pro samé závodění, stavění baráčku, Rafíka a kdo ví co ještě nám už moc nepíše. Čili e-mail sám o sobě byl i tak dost významnou událostí! :)

Propozice závodu

V mailu bylo avízo sportuchtivým ženám, kteréžto jsou tímto zvány do Španělska na závody (duatlon, 10 km běh, 20 km bike) a kterým budou proplaceny veškeré náklady. Proč? No holt kucí vopálení chtějí mít mezinárodní závody. Poslušně jsem e-mail přeposlala dívkám s odpovídající fyzickou kondicí a dále se o akci nestarala. No a tu mi přišla sms od Danielky, s tím, že jedeme. Maratón Danči přemlouvání a mého vysvětlování, že JÁ prostě závodník nejsem, že nemůžu jet závodit, že to bude ostuda atd. zakončilo památné „Stáňo! Pojedeme na dovolenou! Uvidíme Markétu!“ No a tak jsem byla ukecána. Ale fakt to dalo hodně práce! Ještě mě pak musela přesvědčovat Markéta, že můj výkon nijak neovlivní její úspěšnou kariéru závodnice. Ani nevím, jak se to těm dívkám povedlo, ale prostě je to tak.

Toto jest Market, která poslala onen slavný zvací mail

Trénink

Vše se vymyslelo cca měsíc a půl před závodem, tak jsem plná ambicí chtěla něco natrénovat. Pevně věřím, že teď už se všichni čitatelé válí smíchy po zemi…

Taky je velmi zajímavé, že nevlastním horské kolo a opravdu na něm tudíž neumím moc jezdit.

Pouliční lampa v Granadě

Jak nakonec probíhala příprava? No hádejte! Nejdřív mi slíbil moudré rady Mr. Kreuz a potom slovy „Každý problém má své řešení“ i náš závodník Tomáš. Závěr? Dál jsem si chodila běhat podle svého, horské kolo jsem si na jeden den půjčila od Najmanky a na závody jsem si ho nechala zajistit ve Španělsku. Prostě dokonalý tréninkový plán.

S blížícím se datem odletu se logicky stupňovala i moje nervozita, pocity méněcennosti, šílenosti a pudy sebezáchovy ustící ve zbožné přání – jak zařídit, aby už to bylo za mnou!

V letadle

Tož odlétáme. V letadle jsem zjistila, že poprvé neletím sama, což vedlo k nevypnutí mobilního telefonu a panické hrůze ze zapříčinění neskutečného leteckého neštěstí… No co byste od osmnáctky chtěli…

Danielka a Markétka

V Madridu

Všichni cestovatelé s oblibou popisují, jak je krásné dostat se do blízkého kontaktu s místním obyvatelstvem. Nevím kolik z nich cestuje metrem v Madridu. Tak blízký kontakt jsem už dlouho nezažila a nic příjemného to nebylo. Děsivé okamžiky!

Fascinovalo nás zejména současné otevírání dveří z obou stran soupravy metra. Upřímně nás děsilo, že budeme davem presujícím se dovnitř z jedné strany vytlačeni ven na straně druhé. Někdy se mi po těch Pardubicích i stýská! J

Na cestě

Napodruhé jsme trefily i správný autobus do Cordoby a čekalo nás už jen pět hodin kodrcání napříč Španělskem. Pohoda jazz. V Cordobě na nás čekal zbytek českého týmu – Klárka a Dana. V době psychických příprav jsem se uklidňovala, že z Čech přeci jen jedou ještě další dvě dívky, které podle výsledků v závodech XTERRA rozhodně nejedou na první předháňky a tak bude čest České republiky zachráněna jejich výkony. Uff. Opravdu byla! J

Danielka, ona je prostě pořád krásná! Před závodama, během závodů, po závodech, prostě furt

Po cestě

Holky už si stihly projet trať a zjistily, kdo se závodů účastní. Úžasné. Jejich barvité vyprávění toho, co mě čeká vedlo ke snížení mé společenskosti hluboko pod bod NULA. Daniela ze mě byla nešťastná a vůbec nechápala proč najednou nemluvím a nemám své klasické blbé připomínky úplně ke všemu.

Nedokázala jsem ji přesvědčit, že mám na takovýto stav nárok. Proč? Proto: závodů se účastnili velmi zdatní jezdci a zejména jezdkyně – jakože tak trochu místní špička, vůbec to nebyl nějaký sranda závod, trať je trošku podemletá kvůli intenzivnímu lijáku, neumím jezdit na horském kole, běhám tempem pohodlného výklusu (měřeno panem závodníkem Pepikem) nejsem závodník, nejsem závodník, nejsem závodník, prostě se bojím, nejsem závodník. No zkuste být vtipní!

Kdo by se jich nebál!

Tak jsme povečeřely krvavý maso – naprosto nezáměrně a oddaly se mizernému spánku. Ráno mi samozřejmě bylo blbě taky. Hledala jsem svou ztracenou pohodu. Marně. Vtipnost prostě došla, dobrá nálada byla ta tam. Danča byla nešťastná. Ze mě, ne ze závodů! Cestou na „závodiště“ depresivní atmosféru dokresloval déšť. Pak jsme také začaly přemýšlet o tom, jestli pak už máme někde připravená kola…

Markéta, Marco a Klárka

Na místě samozřejmě kola nebyla. Markéta taky ne. Protože kdosi zaspal, dorazili asi tak ¾ hodiny před startem. No žůžo. Zatím jsme se s Dančou prošly, zjistily jsme kde si asi rozbijeme tlamičku atp. Kola dorazila! Markét dorazila! No paráda.

Teď už ani na nervozitu čas nebyl. Například na kolech nebyly pedály. To, že kolo bylo asi tak na dvoumetrového chlapa a rozpětí řidítek bylo cca 3x takové než mám na svém nejmilejším šípákovi, to je detail. Ale pedály to holt je potřeba…

Předávání poháru

A tak jsem se seznámila s Marcem, který kola smontoval, pedály vyčaroval, pedály povoloval, pedály povoloval, kouzlo udělal a ještě stihnul závodit. Pak nás prý i chtěl sbalit, ale to prý zkouší úplně na všechny.

Do startu zbývalo snad 20 minut. Ještě detail v podobě registrace a nalezení místa pro obří bike v depu. No a pak se mi chtělo čůrat. Markéta mě poslala do potůčku, což vedlo k tomu, že jsem závodila v mokrých botičkách a start jsem málem nestihla. Ano, na start jsem dobíhala mnohem rychleji než jsem běžela po celou dobu závodu!

V klidu jsem se zařadila na konec startovního pole a po celou dobu závodu jsem tam zůstala. Pěkné místo – alespoň máte přehled co se děje.

První kus výsledkové listiny

Má vůbec cenu popisovat průběh závodu? Prostě jsem si dvě hodinky běhala a jezdila na kole. Možná by za detailní rozbor stál můj elegantní (jak jinak) držkopád na kole. Co byste taky čekali od takového začátečníka jako jsem já! Musím však uznat, že Daniely verze příběhu je mnohem zajímavější než skutečnost. Prý jsem totiž spadla protože jsem se koukala po klukách. Blbost! Já?! Já a koukat po kucích vopálených španělských???

Druhý kus výsledkové listiny (kde asi tak bude Stáňa???)

Projetí cíle se prostě stalo. Nebyla jsem unavená a klidně bych ještě někam jela. Tímto momentem se opět potvrzuje, že prostě závodník nejsem. Bylo to kouzelné sportovní dopoledne. Pokud jsem to ještě někomu zapomněla říct – nebyla jsem poslední!!! V předposledním kole jsem předjela jednoho pána!

Kamarád Antonio. Chtěl abych se přestěhovala do Španělska závodila za jeho klub. Chááácháá

V cíli jsem já hlupák nešla bumbat coca-colu a papat sušenky. Nezkušeně jsem zamířila rovnou ke zdravotníkům. Nemohli mi z ruky vydloubat šutříky a já měla hlad a žízeň a už mě nebavila tam jen tak stát – fakt bych si i sedla. Danča mě nejen občerstvovala, ale i uklidňovala slovy: „To je v pohodě, to jsou studenti druhého ročníku medicíny, ti bývají pečliví.“ No zvládli to. Stačila pinzeta a trochu zručnosti.

Závodníci, organizátoři, pár piv ...

Sprcha byla supr, vyhlašování výsledků ještě lepší. Po zmatcích s kategoriemi (naše dvě další holky organizátoři zařadili mezi chlapy!!!!) nakonec Markét, Klárka a Dana získaly zasloužený pohár vítěze družstev. Dana byla v kategorii druhá, takže i nějaké to ojro to vygenerovalo. No a Danielka byla desátá, takže vyhrála celých 15 ojro!! Parádní závody J

Noční Cordoba - to můžu!

Naplánovaly jsme další program a asi tak 23x jsme ho změnily. Nakonec jsme se na hotelu zabalily, pojedly a nechaly se odvézt zpět do Cordoby na pivko. Myslíte, že by nám jen tak prošlo jedno??? Z hospůdky jsme nejely do Granady, nýbrž k Antoniovi domů – trval na tom, že nás musí hostit a ukázat nám patia (v Cordobě zrovna probíhala fiesta de Patio). Už ani nevím v kolik hodin jsme do Granady vyrazili. Řídil kamarád Antonia, který jezdí sem tam do České republiky dělat technika na orientační běhy. Svět je vážně maličký.

Tento název ulice v překladu znamená "zabít krysy"

V Granadě již netrpělivě čekalo Rafátko, kteréžto nás pohostilo, napojilo, postýlky připravilo a dobrou noc popřálo. Teda spíš ráno. Do pelíšků jsme se odvážili v typicky španělskou třetí hodinou ranní.

Umělecké foto z patia

Jistěže ambiciózní plány na ranní vycházku byly změněny. Prostě jsme se konečně vyspaly. Posnídaly jsme tatarák a vyrazily na procházku. Jako typické ženské jsme nejvíce času strávily v obchůdcích. Však jsme si taky pořídily krásné věci!

V Cordobě, v patiu, v noci

Rafátko mezitím někde cyklistikovalo a kupovalo nám lístky do Madridu. Oběd byl však plánován společný. Oběd byl neskutečný! Úžasná hospůdka, skvělé jídlo, sangria s jahodami. Mňam! Překvapí vás, že jsem se strašně přežrala? V momentě kdy se končilo s předkrmy jsem už byla plná… ojojojoj.

Po příjezdu do Granady

Při cestě zpět pro batůžky nás testovala paní taxikářka. Drze nás vzala delší trasou. No a protože s ní mluvil Rafa a nikoli Markét, tak to paní i prošlo.

Tatarák k snídani

Na nádraží jsme šli opravdu velmi rychle. Naprosto neúměrně množství jídla, které jsme do sebe nacpali. Danča vyhrožovala, že z ní vyleze chobotnička, ale naštěstí zůstala na svém místě.

Stíny jedině v barvách modřiny!

Pěti a půl hodinová cesta do Madridu nás už nemohla rozházet. Zvládly jsme ještě vyměnit nepoužité zpáteční lístky z Cordoby a vyrazily jsme za Miquelem a Virginií. To je tak krásné mít tak fungující síť kamarádů, u kterých můžete bydlet, jíst a oni vás ještě mají rádi!

Procházka Granadou

Kolem půlnoci jsme s drahými kamarády z Bragancy ještě povečeřeli a společnými silami jsme našli kde je „naše“ banka, kam musíme jít směnit šeky od Josého.

Rafa jí zeleninu!!!

Kamarádíčky jsme obdarovaly pivem a apartními tričky a odebraly se na lože.

Moji drazí Miquel a Virginia

Poslední den zbývalo už jen málo – odjet L Vyrazily jsme hledat banku, což bylo trochu dobrodrůžo, ale přes jednu kontrolu v optice se nám to podařilo. Pak jsme hledaly drahého Emilia – kupodivu to bylo o poznání snadnější.

To je radosti na Starém bělidle!

Jak krásné setkávat se s nejdražšími erasmusáky i po tolika letech. Zjistila jsem, jaké jsou jeho smělé plány (např. pravděpodobně budu muset ostříhat své neskutečné blonďaté rastas!) a že se má dobře a že i Pablo se má parádně a že je všechno supr.

Emilio s Danielkou

Emilio byl kouzelný jako vždy, vyprovodil nás metrem, pořád nám chtěl kupovat lístky a pak se odvážil k něčemu naprosto neuvěřitelnému! Coby typický hubeňoučký Španěl se (i přes mé důrazné varování) rozhodl pomoci mi s batohem. Chudák. Já ho varovala. Nakonec byl velmi rád, že už odjíždíme a že mi může batoh vrátit. Zřejmě se druhý den nemohl pohnout… To víte, tolikery večerní šaty, to je nějaká váha!

MOMENTKA v metru (pozor, Emilio má můj batoh a pomalu hyne)

No a tak si tak sedíme na letišti a blaženě nechápeme, jak jsme toho dokázaly tolik stihnout za čtyři dny. Na tom světě je tak krásně ;)

Virgiiiniiaaaaa