BLOAD EXTREEM FATRA TOUR

1. - 3. září 2006

To, že jsem tak trochu magor už asi stejně všichni víte. A tak jsem se najednou ocitla v lůžkovém vlaku Pardubice - Harmanec s osmi muži ve škraboškách a hodlala jsem s nimi strávit celý víkend. Překvapuje vás to? :)

Raději to vezmu postupně...

Můj šéf Jiří a kolega Michal mě poctili pozváním na jejich pravidelnou každoroční akci, jejímž hlavním účelem je setkat se s kamarády a kamarádkami z vysoké školy. Postupně mě začali vyprávět o historii těchto setkání – zvaných BLOUD – a já jsem začínala nabývat dojmu, že hlavním účelem je strašně se opít.

Toto přemýšlení a zvažování je stejně naprosto zbytečné, takže k věci. Prostě proč nejet na víkend na procházku na Velkou Fatru? Že jsem skoro neznala ostatní účastníky „zájezdu“ mi bylo celkem fuk, akorát jsem se děsila jejich reakce na to, že se najednou, na dlouho plánované akci, kam jezdí několik let ti samí kamarádi, objevuje nějaká ženská a ke všemu ještě úplně cizí.

Začátek byl skvostný. V dohodnutý čas na dohodnutém místě nebyl vůbec nikdo. Naštěstí bylo stále dost času na stihnutí vlaku, kterýžto vyrážel z Pardubic tuším kolem 11 hodiny večerní. Znalá podobných akcí, snažila jsem se s sebou vzít minimum věcí. První věc, která mi ještě v Pardubicích přibyla do batůžku byla krabice miňonek. Typická věc, kterou s sebou berete do hor. Ano, povinné vybavení. To bylo moje setkání s Koholíkem. V obchodě ho natolik okouzlila promo akce „Kup 8 balení miňonek a dostaneš speciální qelovou masku zdarma“, že pro jistotu koupil dárek každému. Takže všichni museli miňonky dobalit do důkladně sbalených zavazadel s přesně vyváženým obsahem. Gelová maska byla skvostná a bez ní si již své bytí nedokážu představit. Koholíku díky!

Do vlaku jsme naskákali v původně plánovaném počtu a začali jsme zkoušet jak z kupé v lůžkovém voze udělat společenskou místnost, jak nám sedí gelové masky, jak chutná slivovice, rum i becherovka a další náležitosti typické na noční cestě vlakem na Slovensko. K mé velké radosti jsme vyzkoušeli i spánek. K ještě větší radosti jsme se nakonec nerozhodli vítat celníky v gelových maskách, takže jsme se na Slovensko dostali bez problémů.

V sedm hodin ráno jsme vyskákali z mašinky, více či méně (čili méně) odpočatí. Vytáhli jsme mapu – což bylo naprosto k ničemu, protože Michal již trasu stejně naplánoval – ranní nápoj, foťáky, hůlky a úsměv a vyrazili jsme vzhůru.

Cesta parádní, podél potoka, který se místy měnil ve vodopád mi umožnila perfektně vyzkoušet pevnost zbylých vazů v koleni. Tímto děkuji Slávkovi za zapůjčení hůlek. Nejen, že citelně ulevily chabým kloubům, ale dokonale posloužily k udržení rovnováhy při balancování na šutýrkách a i k pošťuchování kluků.

Že tam bylo krásně snad ani psát nemusím. Kluci byli srandovní, zvláště ti, co nejsou moc zvyklí na podobné vycházky. Fascinovalo mě, jaké množství zastávek je možné zrealizovat na tak krátkém úseku. Jejich tempo půl hodiny chůze, půl hodiny válení (a dost často i spánek) mi nezbylo než akceptovat a postupně začít zbožňovat. Nebylo kam spěchat, miňonek bylo dost, spánkový deficit celkem významný a společnost příjemná.

Chata Pod Borišovom. Skvostné místo. Dokonce dorazili všichni. A všichni cestu přežili bez větší fyzické či psychické újmy. Po patřičném posílení místní stravou a vybranými nápoji jsme se odebrali na lůžka k zaslouženému odpočinku. Večerní program byl. Byl.

Ráno se kluci konečně pochlapili a vyškrábali se na Borišov. Dámičky a manageři zůstali v postýlkách. Skupina se rozdělila i pro následující sestup. Chlapská část vyrazila ještě na pár vrcholků, dámičky na romantickou procházku bláto-déšť-déšť booožííííí. Baleťák Jiří (of course skupina „dámičky“) chtěl cestu trošku ozvláštnit a tak nám předvedl skok plavmo do křoví s odhozením brýlí v letu a s křečovitým držením hůlek. Nikdo neví jak se to stalo, ale všichni jsme se pobavili.

V autobuse směr vlak jsme museli dopít přidělenou dávku slivovice. Ach jo. Rozhodli jsme se bratrsky rozdělit s ostatními cestujícími, ale i přesto jsme toho nejvíce vypili sami. Ach jo. Po nástupu chlapské části bohužel dorazila i další dávka alkoholu. Ach jo. Nadšení z přežitého víkendu a stihnutého autobusu bylo potřeba podpořit tekutými švestkami. Ach jo.

Všechny nás překvapilo, jak ta cesta vlakem rychle utíká a jak ta slivovice najednou zmizela.

Je to tak, byl to bloud. Ač jsem se celou dobu bránila, přísunu tekutin v závěrečné fázi výletu se prostě ubránit nešlo. Ach jo! :)

Vlak do Hradce jsem stihla, odjezd na Ramzovou druhý den také, i když moc veselý nebyl.

Pánové díky. Bylo to velmi bloudoidní, budu potěšena spatřím-li vás znovu. Pokud možno s omezenou dávkou slivovice i miňonek.