Na Martinově horárni

Vysoké Tatry, 29. 12. 2006 - 1. 1. 2007

My všichni - Leoš Pejda se schovává za Martinem

Jóóóóóóóóóóó Vysoké Tatry! Silvestr pryč od civilizace, šílených ohňostrojů a strašně happy oslavujících občanů. Paráda. Bylo potřeba jen nasednou do vlaku a vydržet cestu nějakých 7 hodin. To je bez problémů, zvláště když vagóny prochází číšník s čepičkou Santa Clause a láká vás na akci „rum s čajem za 40 korun“ a později „dva rumy bez čaje za 40 korun“.

Ranní výhled z okýnka

V Popradu pro mě bylo nejsložitější zjistit, co je to to divné nástupiště označené jako TEŽ. I to jsem zvládla a vydala se vstříc Tatranským elektrickým železnicím, Smokovci a Janičce a klidu v horách.

Martinova horáreň

Na nástupišti čekala Janička, v obchodě slivovička, v autě Martin a Max. Max je velký pes, který mě „nadšeně“ vítal ukrutným štěkáním. A to se psů normálně nebojím! Akorát Maxíček byl větší než já L Na horárni čekal další pes a to Bartoloměj. Jana mě po cestě připravovala, že je prý Bart blbý pes, což se naštěstí nepotvrdilo. Zapomněla mě však připravit na to, že budu s Bartem spát v posteli. To už se potvrdilo.

Osadníci z Katanu

Během mého pobytu se nestalo nic překvapivého – teda krom toho, že jsem jednou vyhrála Osadníky z Katanu. Program byl úžasný: procházka, osadníci, jídlo, spánek, procházka, osadníci, jídlo, spánek. Jedinou obavu, kterou jsme během víkendu měli bylo, zda vydržíme na Silvestra být vzhůru do půlnoci. Zvládli jsme to!

Martin a Max

Díky báječnému horárovi Martinovi, Janičce, Leošovi Pejdovi a Markétě Magdě jsem si krásně odpočinula, naučila se spát se psem v jedné posteli, hrát Osadníky z Katanu a dočetla jsem příručky J. Prostě vydařený vstup do dalšího roku.